Komu připadne domácí zvíře po rozvodu?

Komu připadne domácí zvíře po rozvodu?
Psi Kočky Poradna

Doporučujeme uzavřít předmanželskou smlouvu o domácím mazlíčkovi.

“Mám dobré zprávy,” řekla mi moje rozvodová právnička během naší druhé konzultace. Než mi ji sdělila, položila mi otázku: “Jste ochoten zaplatit za vašeho psa 20 000 korun?” Podobnou situaci si neumíme skoro ani představit a zní jako šílený vtip, nicméně se v nich ocitá čím dál více lidí. Komu připadne společné rodinné zvíře po rozvodu, či rozchodu? Čistě z právního pohledu se “společné jmění - čili majetek nabytý během manželství - dělí rovným dílem.” Zvíře ale není věc (a nelze ho chápat ani jako movitý majetek), tudíž ho obrazně řečeno nemůžete ani přeříznout vejpůl. Jak to ale řešit, pokud je citová vazba obou bývalých partnerů velmi silná a nedokážou si život bez společného psa nebo kočky představit?

“Liška vstoupila do našeho života během cesty do Srbska v zimě 2015 a během pár let jsme si k ní vybudovali skutečně hluboký vztah,” říká autor tohoto článku, “Během rozchodu jsme se ale poměrně jednoduše dohodli na střídavé péči. Nutno ale podotknout, že stejně jako u dětí, není ani u zvířat časté střídání prostředí, lidí a způsobů výchovy tím ideálním možným stavem pro zdravý vývoj zvířete a přestože je Liška zahrnována v obou domácnostech láskou a péčí, pozoruji u ní občas změny v chování během přechodů z jedné domácností do druhé.”

Podobný případ popisuje majitelka russel teriérky Zoe, která vstoupila do jejího života společně s Jimem. “S domácími mazlíčky se zachází úplně stejně jako s televizory, nábytkem a auty,” vysvětluje, což znamenalo, že v jejich případě Zoe patřila Jimovi stejně jako jakýkoli jiný majetek, který si do manželství přinesl. “Byli jsme manželé čtyři roky, celkem jsme spolu byli třináct let a bez ohledu na to, že jsme se v průběhu manželství dělili o náklady na její údržbu - pravidelné návštěvy veterináře, bio krmivo a pamlsky (včetně každodenní dávky brokolice), ošetřovatele, venčitele, dokonce i psího psychiatra - právně patřila Zoe Jimovi. Požádala jsem soud o společnou péči. A zatímco rozdělení našeho společného majetku bylo poměrně jednoduché, protože já jsem dostala koženou lavici, Jim si vzal kávovar včetně mlýnku a gril, já zase televizi u Zoe jsme se zasekli.

Tato patová situace byla bohatá na ironii, protože Zoe a Max (potrhlý kokršpaněl, kterého jsem si do našeho vztahu přivedla já) byli pro nás jako pár největší výzvou. Byli jsme smíšená rodina, která se špatně mísila. Na začátku našeho vztahu Zoe Maxe ošklivě pokousala až musel na pohotovost k veterináři. Řekla jsem tehdy Jimovi: “Pes, který jednou kousne, kousne znovu. Musíme se jí zbavit.” To se mu pochopitelně nelíbilo. Když jsme začali s párovou terapií, naši psi byli hlavní téma. A netrvalo dlouho a oba psy jsme vzali ke psímu “cvokaři”, který se - neúspěšně - snažil napravit dvounohé i čtyřnohé vztahy.

Zdálo se, že Zoe žádná láska nepomůže překonat její povahu. Ale v průběhu let, zejména po smrti Maxe, jsem ji začala přijímat, dokonce i s jejími povahovými vadami. Začala jsem si vážit toho, jak se každý den probouzela šťastná, připravená přivítat svět svou skotačivou chůzí. Pochopila jsem, jak ji téměř oslepil šedý zákal a jak ji zahanbila inkontinence. Jak bych ji mohla nemilovat? Požádala jsem o společnou péči ze dvou důvodů. K Zoe jsem velmi přilnula, ale také jsem doufala, že rozdělení odpovědnosti nám pomůže najít způsob, jak zůstat v životě toho druhého. Možná by Zoe, která nám přinesla tolik manželských neshod, mohla být zároveň trvalým poutem.

Jimova odpověď zněla “ne”. Dal mi jasně najevo, že rozumí zákonům, a napsal mi: “Můj právník mi poradil, že Zoe je považována za osobní majetek, a proto je rozhodnutí o její budoucnosti na mně. A tak jsem se rozhodl, že se o Zoe postarám.” Pak, aby se ujistil, že jsem to pochopila, dodal: “Nemůžeš mít vždycky to, co chceš.”

Upřímně, zákon neřeší žádnou “emocionální vazbu ke zvířeti”, je mu to jedno. Při dělení manželského majetku soudci neberou v úvahu, kde chce vaše televize žít, a podobně nesentimentálně se staví k tomu, co by mohlo být v nejlepším zájmu “zvířecích společníků”.

“V zákoně není nic, co by soudcům nařizovalo, aby se k domácímu zvířeti chovali jinak než k jakémukoli jinému typu majetku, který vlastníme,” poznamenal v roce 2018 kalifornský poslanec Bill Quirk, když obhajoval změnu zákona. “Jako hrdý majitel zachráněného psa však vím, že majitelé vnímají své domácí mazlíčky jako něco víc než jen majetek. Jsou součástí naší rodiny a péče o ně musí být zohledněna při rozvodovém řízení.” Díky panu Quirkovi mohou kalifornští soudci od ledna při vypracovávání dohod o péči o dítě přihlížet k dobrým životním podmínkám zvířete i k tomu, kdo mu poskytl péči. Tak jsem se dostala k tomu, že jsem si začala pohrávat s myšlenkou zaplatit Jimovi 16 000 dolarů za možnost společné péče. Můj právní tým totiž mezitím prozkoumal zákony jiných států a přišel s částkou v dolarech, kterou se snažil přimět Jima ke společné péči. “Určitě to upoutá Jimovu pozornost,” řekla. “To vskutku ano,” pomyslela jsem si.

Pro mě byla Zoe k nezaplacení, ale i tak se mi zdálo 16 000 dolarů za jedenáctikilovou geriatrickou hrůzu příliš mnoho. Se zlomeným srdcem jsem podepsala rozlukovou smlouvu, v níž byla Zoe v soupisu Jimova majetku uvedena mezi “elektrickou slánkou a pepřenkou” a “červenou miskou”. Pak byla pryč a žila s Jimem v novém městě.

O několik týdnů později přišel další e-mail od Jima: “Nenaznačuji, že to chci udělat, ale neměla bys zájem o Zoe na plný úvazek?”. Bez meškání jsem odpověděla: “Ano,” což ho přimělo prozradit, že jeho nový městský dům není vhodný pro psy. Přestože naše právní dohoda byla podepsána a zaznamenána, převzala jsem Zoe do plné péče. Důsledky své “výhry” jsem pochopila, když mi Jim znovu napsal a prohlásil, že za Zoe nebude platit žádnou péči, “protože ji už nikdy neuvidí”. A ani mě, jak se ukázalo.

Považuji se za šťastného člověka, který teď tráví dny se Zoe. Po letech péče o rodiče, kteří oba zemřeli během několika měsíců po mém a Jimově právním rozchodu, jsem tu malou “teriérku” potřebovala víc než kdy jindy. Víc se usmívá než vrčí a nyní jí chybí dva týdny do sedmnácti let, denně hraje hru “zabij veverku”, při níž honí ty výstavní hlodavce na předním dvorku s veškerým očekáváním, že je chytí. Zatím vyhrávají veverky. My se Zoe jsme svým způsobem vítězové - máme to, co je pro nás nejlepší a ušetřily jsme 16 000 dolarů.

Nedávno jsem mluvila s Cristinou Stellou, právničkou z Fondu právní ochrany zvířat. Při rozvodu jsem se opožděně dozvěděla, jak je důležité mít předmanželskou smlouvu, kterou jsme s Jimem vynechali. “Nevím, jestli jste někdy slyšela termín ‘petnup’,” řekla mi paní Stella, “ale je to nejlepší způsob, jak se vyhnout sporům o opatrovnictví, když se vztah rozpadne.” “A co když se to stane?” zeptala jsem se. Mezi možnosti patří výhradní péče, společná péče a dokonce i výživné na domácího mazlíčka (stejně jako výživné na dítě).

“Rozvod není pro slabé povahy, ať už lidské nebo psí. Nyní už vím, jak chránit svá práva a případné čtyřnohé “věci”, pokud bych se znovu vdala. Jak ochránit své srdce - no, to je jiná věc,” dodává.